Proč hlupák zůstává hlupákem

Vážená redakce , zcela náhodně jsem objevil nádherný článek, z něhož bychom si mohli vzít poučení všichni, včetně autora příspěvku.

    Většina lidí se domnívá, že jsou nadprůměrní, inteligentnější a hezčí než ostatní. Tento fenomén bývá v psychologii označován jako iluze nadřazenosti. Pokud máte pocit, že tohle se týká jen hloupějších lidí, jste na omylu. Některé zdroje  mluví dokonce až o 93 % populace, která se považuje za nadprůměrnou, i když je logické, že je to statisticky nemožné. Tento fenomén bývá v psychologii označován jako iluze nadřazenosti (Illusory superiority), případně efekt nadprůměrnosti.

    Všichni známe situace, ve kterých jsme se střetli s někým, kdo si neuvědomoval, jak hloupý vlastně je. Při internetové diskuzi jste potkali pisálka, který si tvrdě stál za svým názorem a nezměnil jej ani tehdy, když mu ho někdo relevantně vyvrátil. V hospodě se čas od času zaposloucháte do debaty od vedlejšího stolu a téměř ihned zjistíte, jak to s tou demokracií a islamizací Evropy doopravdy je.

    Všichni tito lidé mají jednu věc společnou. Nevědomost, kterou si neuvědomují. A pokud jste si až doposud vybavovali různé lidi a situace, na které má slova pasují, a ani jednou jste se nezamysleli nad tím, že se možná občas chováte podobně, je pravděpodobné, že jste této iluzi také podlehli.

    „Nevědomost je síla“, praví jedno z ústředních hesel Angsocu v Orwellově dystopickém románu 1984. A upřímně řečeno, není toto heslo daleko od pravdy.   Sokratovi dnes připisujeme jedno tématické moudro: „vím, že nic nevím“, jehož největším poselstvím je skepse vůči iluzi vědomosti. Ještě před Sokratem Konfucius napsal, že „skutečné poznání je znát rozsah své nevědomosti.“  Varování k této myšlence přidal Bertrand Russell: „Problém současného světa je, že hlupáci jsou si skálopevně jistí, ale lidé inteligentní jsou plní pochybností.“ A korunu této problematice nasadil Charles Darwin: „Ignorance častěji než inteligence plodí sebevědomí.”

    Psychologové  prvně popsali a empiricky ověřili problematiku iluze nadřazenosti a o trochu později prozkoumali i jednu její specifickou část, kterou dnes nazýváme Dunning - Krugerův efekt. V konkrétním případě se jednalo o bankovního lupiče, který bez masky přepadl dvě banky. Když byl policií dopaden, na základě zobrazení  bezpečnostních kamer, byl v šoku, neboť, jak tvrdil, „se přeci polil šťávou“.  Trpěl utkvělou představou, že když se pomaže citronovou šťávou, stane se pro kamery neviditelným. Ostatně, svůj názor nezměnil ani tehdy, když viděl záznamy z přepadení, které označil za podvrh.

    Chybou nekompetentních je tedy náhled na vlastní znalosti a osobu. Z toho pak vyplývá fakt, že nekompetentní lidé nedokážou změnit svůj postoj ani po konfrontaci s realitou.  

Jak se tomu bránit?

    Vypadá to trochu beznadějně. Hlupák nejenom že neví, že je hlupák, ale díky tomu, že je hlupák, je odsouzen zůstat hlupákem i nadále, neboť si nedokáže své hlupství připustit. Minimálně jedno východisko ale existuje – jsou jím znalosti, resp. kvalifikace.  „Jediný způsob, jak dokázat lidem jejich nekompetenci, je udělat z nich lidi kompetentní.“

    Teď už víte, proč hlupák zůstává hlupákem a jak těžké, ne-li nemožné, je mu pomoci. Teď už víte, proč se nekompetentní považují za kompetentní.  Možná už chápete lidi, se kterými jste trávili čas a snažili se jim něco marně vysvětlit, i rádoby odborníky, kterých je plný internet.

    A možná si dokonce uvědomujete, že nejste neomylní, a že nemusíte být vždy nadprůměrní.

Miroslav Vinkler

(zkráceno a upraveno z článku  Dunning - Krugerův efekt: Proč hlupák zůstává hlupákem https://www.psychologon.cz/component/content/article/2-uncategorised/371-dunning-krugeruv-efekt-proc-hlupak-zustava-hlupakem)