Volby

    A už volby nabírají rychlost. Všude, kam se jen podíváte. Sociálními síťemi to sviští, letáky se tisknou, předvolební boj vrcholí: Ten se spojil s támhletím...Tenhle s tímhle...Tenhle krade...Tenhle nekrade...Ale nekrade...Vždycky kradl...Ty jsi blbej, co...Už s tebou nikdy nepůjdu na pivo...No a co, stejně neumíš chlastat...Emoce blikají jako jukebox.
    Víte co mi vadí na politice? Že dělá z lidí nepřátele. Že dokáže rozdělovat rozumně uvažující lidi, kteří by mohli všeobecně společně dokázat velké věci, ale místo toho z nich dělá ukřičené, naštvané, upocené tvory s vlastní pravdou, za kterou si budou do nekonečna stát. Je to škoda, že jsme se ve vývinu vlastního svědomí museli uchýlit na tohle rozcestí rozumu a inteligence...
    Můj osobní politický pohled na realitu je rozdělený do dvou částí – co by SE MĚLO stát, a co SE STANE. Jenomže..., co když jsme jako část společnosti došli do bodu, kdy už nikomu nevěříme. Jsme na podlaze, lížeme si rány, realita jako surovec nad námi si otírá uslintané rty a na poslední chvíli nám nadává a máchá levačkou, kterou nás zmlátila. V té chvíli už nechceme věřit, je nám zle, všechno nás bolí, na slova víry v lepší budoucnost si už ani nevzpomeneme. To je právě ta chvíle, v níž někteří jsme a prostě nevíme...Nevíme nic...Jen s bojíme dalšího dne, poněvadž víme, že nás zmlácené tělo bude bolet ještě víc.
    Věříme tomu, že většina lidí je schopna pro budoucnost něco udělat, ačkoliv slovo schopnost je dnes spojováno s velkým očekáváním. Normální lidé ráno vstanou, jdou do zaměstnání, i za cenu toho, že nikdy nevydělají tolik, aby byli spokojení. Nebo jenom ráno hledají práci, odpovídají na inzeráty, chodí po pohovorech, kde jsou odmítáni, slyší spousty nesmyslů o věku, o vzdělání, a zase se vrací domů k inzerátům, k rodině, hrají si se svými dětmi a v duchu si slibují, že jednoho dne jim dají všechno, aby tohle ony nikdy nemusely podstupovat – to jsou podle mě schopní lidé, kteří ve změnu skutečně věří, opravdoví hrdinové na pokraji zoufalství.
    Co je dneska správného? V době, kdy je zločin proti lidem, vlasti, národu omlouván, páni zastupitelé se nám smějí a ve svém slovníku neustále opakují: jste hloupí, jste hloupí, poctiví, tak co se divíte.
    Ti nejschopnější lidé bohužel doplácí na to, že žijeme ve společnosti podivných pravidel, já na bráchu, brácha na mě, bez známých to stále nejde. Čestné výjimky jsou jen ojedinělé perly v zástupech armády ústřic.
    Je tu hromada hrdinů, co nikdy nebudou vyznamenáni, oslavováni, budou kvůli současnému systému stále ničím – a není vůbec jedno, jestli půjdou nebo nepůjdou k volbám a dají nám svůj hlas.
    Zůstanete u systému, zažité, přežité a přitom stále uznávané špíny všedního dne nebo zvolíte stranu s číslem 3?.
    J-J.Rousseau a Abraham Lincoln. První řekl: Poslušnost našich choutek je otroctví a poslušnost zákona, který jsme si sami stanovili je svobodou. A druhý zase: Svoboda bez poslušnosti je zmatek. A poslušnost bez svobody je otroctví.

Martin Langer